ARABSKÁ STŘEDOVĚKÁ FILOSOFIE (spráwňeji Islámská středowěká f.). Při studiu středověké filosofie evropské narážíš neustále na známý a slavný konflikt mezi vědou a náboženstvím, mezi pravdou rozumovou a pravdou zjevenou; lidé jsou chytřejší, než se obvykle má za to, a proto jim leccos nešlo na rozum z toho, co jim církev předkládala k věření. Tento prostý fakt působil teologům středověku zlé starosti ajeho řešení bývalo jejich hlavní snahou; vypořádávali se s ním podle svého temperamentu, vynalézajíce nejrozmanitější formulky od Tertulliánova strohého, ale ne nevtipného „věřím, protože předmět mé víry je absurdní" po Anselmovo smířlivé „věřím, abych rozuměl". Nejkrásnější chvíle jim připravil tento nezdolný problém ve XII. století, kdy z maurských Španěl pronikla do Francie arabská filosofie s novinkou tzv. dvojí pravdy.

Arabové byli stejně jako křesťané dědici antiky, ale jejich filosofie měla docela jiný charakter než filosofie evropská, protože nebyla v rukou kleriků, nýbrž lékařů a přírodovědců; podle smělého výroku Humboldtova (Kosmos, II, str. 258 a n.) Arabové jsou vlastní zakladatelé fyzikálních věd „ve významu toho slova, jejž jsme zvyklí mu připisovat dnes.

Evropské myšlení bylo až do XII. století ovládáno platonismem; praktické střízlivosti arabských badatelů lépe než Platón vyhovoval Aristoteles; připisovali však Aristotelovi výňatky z Plotina a Prokla (viz Novoplatónstvl), a jejich aristotelismus proto nebyl čistý. Nejstarší arabský aristotelik byl Ibn Sína, u nás známější svým polatinštělým jménem Avicenna (980-1037), osobní lékař perských knížat; pozdější scholastici evropští si velmi vážili jeho komentářů k Aristotelovi. V Xl. století vyvstala v ortodoxních muslimských kruzích reakce, jejímž mluvčím byl skeptický filosof Al Ghazzálí (l 059-1111), který poštval bagdádského kalifa proti filosofům, jejichž učení nebylo v souhlase s koránem; od těch dob se aristotelující filosofové zdržovali výhradně jen v maurském Španělsku. Nejvýznamnější z nich byl Ibn Rušd, latinsky Averroes (1126-1198), jehož učení, jak už zmíněno, překročilo Pyreneje a způsobilo v evropské filosofii důležitý a rozhodný zlom.

Bůh, učil Averroes, stvořil pro všechny lidi jeden společný rozum, jehož všichni užívají tak, jako všichni se ohřívají jedním společným sluncem a chodí pod jednou oblohou. Z toho plyne, že není žádné individuální nesmrtelnosti; nesmrtelný může být pouze rozum obecný; náboženské učení o nesmrtelnosti může být pravdivé pouze obrazně, tak, aby primitivní lid té převeliké záhadě lépe rozuměl. Náboženství přirozené, filosofické a náboženství zjevené mají zajisté jeden a tentýž obsah; náboženství zjevené však musí být korigováno rozumem a tam, kde dojde k rozporu, je nutno dát rozumu za pravdu. Jinými slovy víra ať křesťanská, ať islámská vypráví jen hezké pohádky k potřebě nevzdělaných davů; skutečná pravda je však pravda vědecká, pravda filosofická, pravda Aristotelova.

Tato energická formulace se evropským myslitelům arei zamlouvala, ale bezezbytku převzít ji nesměli; byli tedy nuceni se spokojit kompromisním tvrzením, že co je pravda ve filosofii, nemusí být pravda v teologii a naopak: to je slavné učení o dvojí pravdě, o němž mluvím na začátku hesla. I tato opatrná stylizace však vedla k vtipné dialektické švejkovině a k diskreditaci církve. Když bylo nejhůř, vyvstali dva znamenití teologové, Albert Veliký a Tomáš Akvinský (v. t.), aby zachránili, co se ještě zachránit dalo.




[BACK]